pondělí 30. prosince 2013

Do Londýna bez příboru - část 3. (Tipy na závěr)

Se zpožděním, které ale vlastně moc nevadí, protože o žádné velké aktuální recenze v závěrečném díle londýnských dobrodružství nepůjde. Chtěl bych jen na závěr vypíchnout, kde že jsme se to letos u jídla dokázali tak snadno zaseknout a kde byste se možná rádi zasekli také.

Obchoďáky s jídlem
Najdete je samozřejmě v každém průvodci, ale přesto bych je rád zmínil - londýnské obchoďáky (nejen) s jídlem, ve kterých se dá toulat, obdivovat a když máte aspoň něco v peněžence, tak klidně i nakupovat. Řeč je samozřejmě o Harrods, jehož velikost je nepřekonatelná a jeho Food Hall krásná i sama o sobě, a Fortnum & Mason, jednom z nejstarších londýnských potravinářství (které se po více jak třech stech letech rozhodlo otevřít druhou pobočku - na nádraží St. Pancras a hodlá expandovat až do Dubaje). Tyhle dvě londýnské obchoďákové stálice je prostě nutnost navštívit. Pokud se do nich přeci jen nedostanete, protože do Londýna nemáte zrovna cestu, máme nově v Praze malou náhradu - nový Julius Meinl je totiž něco hodně podobného.

Za zmínku stojí i potraviny v druhém největším londýnském obchoďáku - Selfridges na Oxford Street - a poté Whole Foods Market, slavný řetězec supermarketů prodávajících lokální, bio a vždycky načinčané (super)potraviny. Nejpříhodnější pobočku mají hned u Picadilly Circus v Glasshouse Street, i s teplým bufetem. Velkou Calzone z pizza koutku plněnou prosciuttem a paprikami mohu vřele doporučit, za 5 liber je to v jinak převážně dražším obchodě docela dobrý nákup.


Trhy
Nebyl by to výlet do Londýna, pokud by člověk nezavítal na některý z trhů. Borrough Market je z těch jídelních asi nejprofláklejší. V sobotu se prostor pod železničním mostem mění v neskutečný mumraj prodejců všeho možného, co si můžete zakoupit na doma, anebo zkonzumovat hned na místě. Zaujala nás prodejnička s kořením, kde mají velký výběr papriček a dalších sušených a rozemletých ochucovadel (ale pozor, ne otevřeno každý den), pekárna Bread Ahead, která nově peče přímo v jedné z budov na trhu, a kde jsem z nabídky všeho pečiva ochutnal dost dobrý bread pudding (sladká "buchta" vyrobená ze starého chleba), a třeba stánek mlékárny Kappacasein, kde dělají kromě raclette i hodně vyhlášené zapečené sýrové toasty (žel neochutnány). Upozornění je ale zní, že třeba v pondělí je na trhu naopak vcelku mrtvo, s jen pár stánky.

Naštěstí jedním z nich je snad každý den Pie Minister. Výrobce tradičních britských pájů s několika pobočkami. Já měl ten den za sebou již zmiňovanou Calzone, ale kamarád ve svůj vysněný oběd teprve doufal. Dostal ho v podobě teplého koláče Moo & Blue (s hovězím a sýrem stilton) a přílohy sestávající z bramborové kaše s mátovým hráškovým pyré s cibulkou se sýrem a s gravy (prostě "se vším všudy"). Koláč byl opravdu vynikající, s dobře ochucenou a také doopravdy masovou náplní (což se o koláčích z chlazené sekce supermarketů nedá vždy s určitostí říct). Kombinace brambor s hráškem byla díky obsažené mátě vskutku zajímavá, ale vůbec ne špatná.


Jestli ale chcete zažít opravdový mumraj, musíte se vydat v neděli na Brick Lane. Ulice, která je běžně okupována hlavně naháněči všudypřítomných curry restaurací, se v poslední den týdne proměňuje na jeden velký koridor obžerství. Spousta stánků všech etnických kuchyní přímo na ulici anebo v přilehlých budovách. O tom, jak jsme hledali vepře a skončili na kuřeti, jsem již psal v minulém díle. Překvapila třeba přítomnost stánku s kanadským poutine, to přeci jen zatím není tak rozšířený pokrm. Poněkud nepatřičně naopak působilo pojízdné vozítko s průmyslově vypadající pizzou v kornoutu jakéhosi řetězce.

Co jiného?
Na Londýně je skvělá jedna věc - ať už máte rádi cokoliv, zde si přijdete na své. Můžete si vytipovat sebevíce podniků a stejně vás za nějakým rohem překvapí nějaký úplně jiný. Chce to chodit, poznávat a objevovat. Třeba po cestě od památky k památce. Jen počítejte s tím, že se ta cesta nejspíš trochu protáhne.

P.S. Na fotce Calzone můžete spatřit první důkaz o použití příboru. Ve skutečnosti šlo pouze o pokus, protože nakonec jsem ji stejně jedl rukama. To až na pie a bramborovou kaši bylo příbor doopravdy nutno použít, byť na fotce pro změnu není. S těmi příbory... použity byly už na jeden Cinnabon, který není zdokumentován... A pak jsem zamlčel všechny hotelové snídaně s míchanými vajíčky a klobáskami.... Víte jak je těžké vymyslet poutavý titulek?

středa 4. prosince 2013

Do Londýna bez příboru - část 2. (Benito's Hat, Motherclucker, Shake Shack)

A pokračujeme v jídlojízdě. Možná již po dnešním díle začnete tušit, proč je v titulku ono "bez příboru". Zatím to totiž vypadá, že v Londýně si opravdu vystačíte jen s holýma rukama.

Benito's Hat (web)
Minule jsme byli v Tortille, tentokrát padl do cesty právě Benito's Hat. A věřím, že špatný určitě není ani americký import Chipotle anebo jiný londýnský řetězec Freebird Burritos. Nemluvě o hromadě stánků všude možně po trzích. Tak jako tak, jde o jeden z mnoha tex-mex řetězců, které v Londýně nabízejí burrita čerstvě umotaná na stehnech sličných servírek... nebo tak nějak. U Benito's potěšila hlavně výrazná limetkovo-koriandrová rýže (milujeme koriandr) a do měkoučka upečené trhané vepřové. Dohromady pořádná nálož čerstvých chutí, v Londýně jak jinak než v trochu stísněném prostředí podniku nacpaného k prasknutí (stejně jako ono burrito). Velké plus za porci nachos zadarmo! Cena burrita byla tuším 6 liber. Foto žádné, moc velký hlad a beztak bylo uvnitř mizerné světlo.

Motherclucker (web)
Toto pojízdné vozidlo, ve kterém vysmátí Jamajčané (snad jsem je odhadl správně) servírují jižanské smažené kuře, mě zachránilo před jistou smrtí hladem v neděli. To probíhá na Brick lane trh, jehož velikost a nacpanost jsme poněkud podcenili. Původně jsme hledali Rib Mana, týpka, který má údajně ty nejlepší žebra a trhané vepřové v Londýně. Nenašli. A zabralo to věčnost. Měli jsme se nacpat v Motherclucker už když jsme šli okolo poprvé. Nemuseli bychom se celou cestu vracet a vyhnul bych se infarktu, když mi bylo řečeno, že mi právě před nosem vyprodávají poslední kuřata (už to začínalo vypadat jako nepěkně opakující se vzorec). Naštěstí se o chvíli později ukázalo, že přeci jen ještě mají a drama skončilo tímhle úžasným fešákem.


Cluckwitch za £6 obsahuje tři ohromné kuřecí stripsy (měkké, šťavnaté a křupavé k dokonalosti), jakési nakládané papriky (nebyly vůbec poznat, takže netřeba se bát), limetková majonéza (která už nebyla, takže jsem dostal obyčejnou) a hot sauce (která prý ale vůbec není hot - pro jistotu jsem se jí stejnak raději vyhnul). To vše ve skvělé měkké a držící máslové briošce.


Toto pojízdné vozidlo najdete vždy od 12:00 od úterý do neděle na plácku u The Truman Brewery. A kdybyste měli chuť na kuře v podobě smažených buffalo křidélek, kamarád vřele doporučuje The Orange Buffalo, stánek, co stojí hned vedle.

Shake Shack (web)
V USA pomalu ale jistě expandující Shake Shack, původem kultovní stánek z Madison Square v New Yorku, nyní otevřel i v Londýně přímo na Covent Garden a nyní soupeří s blízkými Five Guys o to, kdo bude mít delší frontu na ty pravé americké burgery.

Ochutnali jsme nakonec jeden klasický ShackBurger (s jedním masem za £5), jeden Shake Stack (£7,75) a sýrové hranolky (£3,50). K tomu propašované vychlazené americké limonády z blízkého CyberCandy. Tedy propašované ani moc ne, Shake Shack má výborné venkovní, ale střechou kryté posezení přímo uprostřed haly trhu, takže můžete nasávat okolní atmosféru a poslouchat operní pěvkyni, nebo někoho jiného, kdo zrovna bude vyhrávat.


Hned po ochutnání mého Shackburgeru mě napadla asi nejvýstižnější definice Shake Shacku, za kterou mě doufám někteří neumlátí. Představuji si totiž, že takhle nějak by v ideálním světě měl chutnat cheeseburger z McDonald's. Malý, s taveným americkým sýrem, ve výrazně sladké a hebké bulce. Ono to vlastně nebylo špatné, ale nemohl jsem se ubránit zklamání. Bulka jednoznačně vítězila nad masem, takže pokud do Shacku půjdete, určitě to chce dvojitou verzi. Mimochodem, ona bulka by měla být dovezená z USA a jmenuje se Martin's Potato Roll. Mají ji ve velké oblibě pro své burgerové pokusy na webu Serious Eats, takže jakkoli je její konzistence skvělá, je prostě zároveň strašně sladká a o to více mě zklamala. O ceně celého burgeru nemluvě, tu v Londýně nemá cenu řešit, i když vás samozřejmě napadne, že dát 5 liber za takový pidiburger je trochu uhozené.


Shake Stacku, testovanému kamarádem, zase vévodí smažený klobouk portobella plněný sýrem, který prý totálně přehlušuje všechny ostatní chutě. No a sýrové hranolky? Hranolky jako takové jsou úplně obyčejné mražené vlnky polité docela slušnou, ale ne nijak výraznou sýrovou omáčkou. Nemá cenu si je dávat, nejsou ničím speciální.

Z pomyslného souboje Five Guys vs Shake Shack u nás tedy vyšly vítězně právě prvně recenzovaní, a to podle mě hlavně kvůli tomu, že člověk za své lehce utracené londýnské peníze dostane trochu více burgerové muziky - volitelné a neomezené přísady, domácí hranolky a eventuálně také bláznivý bezedný kelímek. Ale to neznamená, že si Shake Shack v budoucnu nezaslouží další šanci, ono na něm něco také je.

Samozřejmě uvítám i vaše postřehy, ať už přímo z Londýna, anebo amerických originálů!

Příště se podíváme na závěrečných pár podniků, nějaké všeobecné tipy a dojde i na příbor!

středa 27. listopadu 2013

Do Londýna bez příboru - část 1. (Five Guys, Brindisa, Monty's Deli)

Londýn je fascinující metropole. Dovolím si tvrdit, že naprosto odrovná turisty všech kategorií. Ať už máte rádi památky, muzea, nakupování, jídlo anebo noční život, nabízí britské hlavní město nepřeberně možností, většinou docela hezky propojených systémem hromadné dopravy, samozřejmě hlavně "trubkou". Ale to už samozřejmě dávno víte, pokud jste tam někdy byli.

Podzimní čtyřdenní výlet (připomínám ten zimní) vzniknul tak trochu spontánně z nápadu vidět naživo Jimmyho Carra, britského stand up komika, který si ve svých show opravdu nebere servítky z nikoho a ničeho (však se mrkněte na YouTube). Ale to s jídlem moc nesouvisí, takže vás určitě potěší hlavně fakt, že zbytek pobytu se tak nějak zvrhnul v nekonečné procházení převážně obchodů s jídlem a trhů od snídaně do oběda, od oběda do večeře, a od večeře do noci. Nebo mi to alespoň zpětně tak přijde. On má totiž Londýn takovou úžasnou vlastnost, že ať zahnete do kterékoliv ulice, vždycky tam je něco nového a naprosto fascinujícího.

Berte následující dojmy jako čistě subjektivní, neformální a hlavně inspirativní. Anebo se na ně vykašlete a dejte si vždycky to první, co vás zaujme. Zkušenost ukázala, že někdy si tím ušetříte kručení v žaludku i nervy.

Five Guys (web)
V USA masivně expandující řetězec hamburgráren Five Guys to v létě vzal také přes velkou louži a zakotvil na prvotřídní adrese mezi Covent Garden a Leicester Square. Fajnové burgery hltající Londýňané jej přijali bez nejmenších výhrad, a tak už mezitím stihla otevřít druhá a třetí pobočka v Readingu a Islingtonu. A ty určitě nebudou poslední.

Jednoduché menu
Od ostatních podniků se Pět chlápků liší několika vychytávkami: libovolná a neomezená volba přísad na burger, čerstvě smažené hranolky z místních brambor, buráky k zobání zadara a minimálně v londýnských pobočkách také Coca-Cola Freestyle. Otestovali jsme celkem jeden velmi dopáliva laděný bacon cheeseburger (£8,75), jeden téměř ortodoxní cheeseburger (£8) a cajunské hranolky (£4). Nutno podotknout dvě věci: standardní velikost burgerů = dvě masa. A "regular" porce hranolek je pro dva lidi tak akorát.

Bacon Cheeseburger: salát, rajče, grilovaná cibule, jalapenos, BBQ om., hot sauce
Maso skvěle šťavnaté a plné chuti, sýr - asi americký - roztékavé a plnotučné konzistence a houska průmyslovka, která ale nebyla suchá jak víkendové pečivo a dělala velmi dobře svou práci: udržet tu kopu uprostřed pohromadě. Oba dva jsme si své kombinace pochvalovali, jediné, čeho jsem u svého číze litoval, byla aplikace kečupu, neboť BBQ omáčka by bývala mnohem lepší, a absence slaniny, která prý také byla křupavá a slaninově božská. Hranolky byly křupavé, trochu sušší, ale pokud nemáte rádi pálivé, zůstaňte raději u klasiky, cajunská kuchyně je přeci jen poněkud ostrá.


Cheeseburger: salát, rajče, okurky, grilovaná cibule, majonéza, kečup
Coca-Cola Freestyle (kelímek za £2,50) není nic jiného, než jedna velká hračka, díky které se bumbání kalorií stává hrou a zábavou. Jak asi může chutnat vanilkový Sprite? A co malinová Coca-Cola? Liší se točený Powerade od lahvového? Největší výhrou pro mě byla asi Coca-Cola Cherry Vanilla, kamarád vzkazuje své doporučení právě na vanilkový anebo ještě broskvový Sprite. Největším zklamáním byly asi neexistující spešl příchutě pro Dr Peppera, a pak samozřejmě úplná absence root beer.

Cajun fries - regular porce

Brindisa Chorizo Grill (web)
Slavný Borough Market sídlící pod železničním mostem se v sobotu mění na jeden velký trhový masakr. Normální člověk by se najedl u prvního nebo druhého z těch mnoha desítek dobrotami překypujících stánků, ale ne, my měli naplánováno něco extra na trhu úplně jiném. Jako malý předkrm si ale kamarád vyžádal vysněnou grilovanou klobásku chorizo v ciabattě (£3,75 nebo něco pod 5 za dvojitou). A udělal dobře. Nejenže klobáska byla křupavá a vynikající a ciabatta čerstvá a božská, bylo velmi prozřívavé se vůbec najíst, protože jsme ještě netušili, že na oběd si pár hodin počkámee...


Monty's Deli (web)
K Monty's Deli se váže jeden krátký a smutný příběh z února letošního roku, kdy jsme byli v Londýně naposledy. Vlastní vinou, když jsme příliš dlouze očumovali nádherné londýnské panorama z greenwichského parku, procházeli tamější muzea a nakonec se zasekli při procházení trhu... ne, v podstatě jen a pouze proto, že jsem příliš váhal při přebíhání silnice, nám vyprodali poslední kus žvance doslova a do písmene před nosem. Ale ne jen tak ledajaký kus žvance - údajně jeden z nejlepších Reuben sendvičů z celého Londýna!

Už jsme skoro ve dveřích!

Bylo naprosto logické, že tentokrát ho už musíme dostat. Monty's Deli má stále otevřeno pouze v sobotu na trhu v Maltby Street a bohužel, jeho sláva stihla od posledně pořádně stoupnout. Dorazili jsme někdy kolem poledne, ale to už se táhla fronta široko daleko. Nebudu vás dlouze trápit, stáli jsme tam snad hodinu a půl... šílenci. Ale tentokrát jsme měli aspoň štěstí. Dostalo se na nás. Jako na předpředposlední. Uff.

O hodinu později...

Výhrou byl jeden horký Reuben (£6 - hovězí pastrami, kysané zelí, sýr a ruský dresink v žitném chlebu) a jeden sendvič Classic (snad £5,5 - hovězí pastrami s coleslawem v žitném chlebu, nezapečené). Bylo to dobré? Bylo. Hovězí se úplně rozpadalo, to mají skutečně vymakané, bylo šťavnaté a dobře ochucené.

Ale chutnal by mi v tu chvíli i suchý chleba? Nejspíš jo. Stálo to za tu šílenou frontu? To opravdu ne. Bude to znít krutě, ale přijde mi, že život je příliš krátký na to, abyste hladoví stáli takovéhle bláznivé fronty i na to sebelepší jídlo. Mimochodem, předchozí řádky jsou i odpovědí na to, proč jsem ani neměl sílu sendvič hezky naaranžovat pro focení (i když on ani ze strany nevypadá zle). Nicméně pokud byste na trh dorazili někdy hned ráno (začínají servírovat asi v 10), věřím, že si královsky pochutnáte. Anebo až konečně otevřou podnik s celotýdenním provozem, o které mluvili už v únoru.

Konečně! Reuben!

Konečně! Classic!

neděle 22. září 2013

Recenze: The B.O.S.S. z KFC

V jednoduchosti je síla a velké porce máme všichni rádi. A tak se KFC lehce inspirovalo konkurencí a vytvořilo kuřecí Big Mac zvaný neskromně The B.O.S.S (89 Kč). Trojitá sezamová bulka, dva plátky kuřecího, salát, okurky, cibule, omáčka a sýr. Nic složitého, maximální důraz na úspěch.


Oproti reklamní fotce je Šéf v reálu naprosto nefotogenický (nakonec vybrán úhel s nejvíce vyčuhujícím masem - lepší než úhel bez masa), což je dáno mimo jiné tím, že čerstvé kuře prostě nikdy nebude přesně kulaté a na všech koncích stejně tlusté. Tedy žádný potěcha pro oko, ale chuť je zde mnohem důležitější. KFC tentokrát nerecyklovalo stávající nabídku a vytvořilo pro nový sendvič úplně nový flák masa, který se skládá nepochybně z prsních řízků, je asi o něco menší než maso do Zingeru a je obaleno ve stylu klasického receptu, nikolik křupavých a pálivých Stripsů. Nechybí mu skvělá šťavnatost a v sendviči je opravdu znát, protože je sice menší, ale přeci jen ho tam jsou dva fláky na sobě. Výtku bych směřoval jen na obalovací směs, která sice vpo usmažení vypadá jak kuře dle klasického receptu, ale byla záhadně trochu jinak a hlavně až příliš kořeněná.


Na vyvážení oné kořeněnosti naštěstí přicházejí na pomoc kyselé okurky, které jsou nakrájené na tenké plátky a svou kyselostí tak akorát kontrují ostrosti koření. Co je tzv. "nová omáčka", nemám tušení, je určitě majonézová, ale v B.O.S.S.ovi představuje hlavně mazivo. Proti cibuli a salátu nelze nic namítnout, sýr není výrazný, ale napomáhá celkovému vyznění.

Mohlo by se zdát, že sendvič by mohla ovládnout trojdílná houska, asi jako to dělá v Big Macu, ale díky poctivé porci kuřete to není vůbec žádný problém. Je to sice od pohledu jasná průmyslovka, ale je měkkoučká a všechno to drží pohromadě. Jak moc se vám bude sendvič "rozjíždět", pak záleží spíše na vaší dovednosti úchopu.


Celkově mě The B.O.S.S. příjemně potěšil a pro velké jedlíky je to dobrá alternativa k Texas Granderovi, kde hraje prim stehenní. Jediné, na čem by mohlo KFC ubrat, je množství koření v obalovací směsi, protože to bylo skutečně lehce na hraně.

P.S. The B.O.S.S. je dostupný i ve verzi Junior pouze s jedním masem a bez sýra za 49 Kč.

sobota 20. července 2013

Havajská fastfoodová odysea - část 12. - Korejský bonus

Havajská fastfoodová odysea - část 1. - Úvod
Havajská fastfoodová odysea - část 2. - A&W Restaurants
Havajská fastfoodová odysea - část 3. - Arby's
Havajská fastfoodová odysea - část 4. - Hank's Haute Dogs
Havajská fastfoodová odysea - část 5. - Jack in the Box
Havajská fastfoodová odysea - část. 6 - KFC
Havajská fastfoodová odysea - část 7. - McDonald's
Havajská fastfoodová odysea - část 8. - Taco Bell
Havajská fastfoodová odysea - část 9. - Popeyes
Havajská fastfoodová odysea - část 10. - Teddy's Bigger Burgers
Havajská fastfoodová odysea - část 11. - Wendy's
Havajská fastfoodová odysea - část 12. - Korejský bonus

V předchozích 11 dílech jsem s nadšením sobě vlastním popsal své fastfoodové zážitky z Havaje. Nebýt jednoho lokálního havajského řetězce, jedné místní hotdogárny a jednoho západopobřežního zástupce to mohly být stejně tak zážitky z Kalifornie nebo New Yorku, protože počty poboček zmíněných řetězců sice začínají na "pouhých" stovkách a končí u ohromujících desetitisíců, ale většinu z nich není problém někde na pevnině USA najít. Navzdory veškeré cestovatelské pravděpodobnosti ale mou první cestou do USA navždy zůstane Havaj, a to je, přiznejme si, zajímavý zářez. Možná ještě zajímavější je ale trasa, kterou jsem se tam dostal: Praha-Soul-Honolulu. A té bude věnován už skutečně závěrečný příspěvek.

Zdá se přirozené, že na Havaj, coby 50. stát USA, letí člověk právě přes Spojené státy americké. Odhaduji, že většina lidí tímto směrem z Evropy skutečně míří. Ale jelikož se Havajské ostrovy nacházejí plus mínus tak akorát na přesně opačné straně zeměkoule, existuje logicky ještě druhá cesta - přes Asii. Nechci zacházet do velkých podrobností letecké přepravy, ale vězte, že jedna z mála skutečně dálkových linek z pražského letiště vede zrovna do jihokorejského Soulu. A tam naleznete jedno z největších světových letišť, takže není divu že odtamtud mohou létat mořechtiví Korejci klidně i na Havaj jedním z několika denních spojů. Nedávno začali do Soulu létat i ČSA, ale v březnu se ještě spojení starali pouze Korean Air, které nejspíš znáte i díky několika elegantním reklamám.


"Excellence in Fligt" - takové je motto vlajkových aerolinií Jižní Koreje. Přestože realita se od reklamních sloganů vždycky krapet liší, ve srovnání s některými evropskými nebo americkými dopravci si myslím cestující na palubě korejských letadel nemohou na nic stěžovat. I když jsou Korejci vzrůstem nevelcí lidé, díky bohu za jejich "rozumnost" při objednávce konfigurace letadel, která nejsou v uspořádání "dobytčák", ale poskytují dost místa na nohy i na šířku. Se svou výškou to skutečně dokáži plně ocenit.


A co jídlo? To přeci zajímá čtenáře FFŽ předpokládám nejvíce. Na palubách letadel (bavíme se o ekonomické třídě) nemá celkově valnou pověst, ale Korean Air mají v zásobě jednu specialitu. Na výběr totiž není unifikované "chicken or pasta", nýbrž "něco or bibimbap"? A co je to ten bibimbap, hm? Jde o jedno z populárních korejských jídel a nejjednodušeji by se dalo popsat jako "rizoto". V jedné misce dostanete úhledně naskládané kousky masa, zeleniny, výhonků a hub, v další rýži a k tomu ještě tubu s pálivou pastou a sezamový olej. Co potom? Bez milosti všechno zamícháte dohromady.


Na poměry letecké stravy to chutná skvěle, hlavně díky sezamovému oleji a výraznosti korejské papričkové sojové pasty, jejímž dávkováním upravíte i ostrost. I proto jsem nakonec měl Bibimbap na svých čtyřech letech hned třikrát, klasické mističky s "chicken, beef, pasta" vedle něj ve srovnání vypadají trochu chudě. A v reálné podobě někde v klidu v restauraci na zemi chutá určitě ještě lépe (netestováno).

V krátkosti dodám, že letiště Seoul-Incheon bylo loni vyhlášeno nejlepším letištěm na světě (letos je druhé) a skutečně tomu odpovídá. Z hlediska nastupujícího, přestupujícího i vystupujícího cestujícího určitě nejvíc oceníte nejen svižné a profesionální jednání, ale i veřejné sprchy, všudepřítomné zásuvky, rychlou wi-fi, počítače s internetem, masážní křesla - vše zdarma. Za poplatek se můžete jít rochnit do místních lázní (netestováno, ale hezky popsáno třeba na iDnes). A jídelní možnosti? Také rozsáhlé. Kromě místních jídelen a místních řetězců je tu i spousta známých importů: McDonald's, Burger King, KFC, Subway, Quiznos, Dunkin Donuts, Starbucks, Jamba Juice a asijské výstřelky typu Hello Kitty Café.


Při cestě směrem tam jsem přemýšlel, že zkusím v KFC Double Down - aneb kuřecí sendvič, který nemá žádnou housku, ale je svírán dvěma kousky kuřete. Po zralé úvaze jsem tuto variantu zavrhnul, protože začít fastfoodový týden takhle razantně by asi nedopadlo dobře. Nakonec jsem zkusil nějaký základní šunkový sendvič v Quiznos (již nakombinovaný "od výrobce"), protože konkurence Subway mě zajímala neméně, ale to bylo naprostý propadák. Průmyslový bagetochléb, obyčejná šunka, obyčejný sýr, trocha zeleniny a kopa majonézové omáčky. I v prodloužené verzi to bylo malé, nechutnalo to vůbec nijak speciálně a bylo to drahé (jinak jsou zde na letišti ceny velice rozumné). Fotku nemám a není o co stát. Ale na Quiznos nezanevírám, holt jsem měl od malinkého stánku zastrčeného ve vylidněném prstu korejského letiště moc velká očekávání - v USA určitě fungují desetkrát líp.

V samotném Soulu jsem strávil na cestě zpátky cca 20 hodin kvůli dlouhému přestupu. Z toho asi půlku jsem strávil ve vlaku z/na letiště a prospal v hostelu, ale i těch zbylých pár hodin stačilo na letmé poznání Soulu ukládajícího se ke spánku a pak ještě probouzejícího se do slunečného rána. Přestože Kim Čong-un v té době zrovna hrozil shozením všeho možného na hlavy jihokorejských sousedů, na běžné náladě to nijak poznat nešlo. Že by mohlo jít v Soulu někdy  o život naznačovaly jen záchranné balíčky umístěné v několika velkých skříních v průchodech metra.


Z místní kuchyně jsem toho bohužel příliš neochutnal. Večeři jsem odbyl velkým vepřovým knedlíkem dim sum v jednom malém čínském bistru ještě na letišti (babička za plotnou, večeřící letušky = záruka kvality?) a když jsem přemýšlel co k snídani, narazil jsem zrovna v průchodu na voňavé a lákavé francouzské pekařství s rakouským názvem Franz Keiser (nebo tak nějak), no a pak jsem neodolal a po letech zase ochutnal donuty v Dunkin' Donuts. Zrovna měli jihokorejské dvacáté výročí a 6 klasických glazovaných donutů vyšlo v přepočtu na 54 Kč. No neber to. Jak se ukázalo doma po konzultaci s překladačem, měl jsem docela štěstí, protože akce platila jen a pouze ve středy. Celkově netuším, co vlastně Korejci tak běžně snídají. Na ulici místní babičky ve stáncích také smažily nějaké koblihy. Jinak jsou na každém rohu (alespoň okolo centra) Starbucks, Dunkin nebo podobný podnik.


Co se klasických jídelních fast foodů týče, Jižní Korea, stejně jako spousta asijských zemí, byla dobyta více světovými značkami, než leckterá evropská země. Hned na hlavním nádraží nemůže chybět McDonald's, Dunkin' Donuts, Baskin Robbins (zmrzlinárna), Pizza Hut a kousek přes ulici mě překvapil Popeyes. To kdybych věděl, jdu na Havaji radši vyzkoušet Church's. A pak je tu jeden místní zástupce: Lotteria. Navzdory názvu nejde o sázkovou kancelář, ale o naprosto klasický burgerový fast food ve stylu McD, který má podle Wikipedie vůbec největší podíl na místním fastfoodovém trhu. Právě přílišná podobnost McD a taková ta sterilita, která z nabídky čiší, mě odradila od praktického otestování. To, a taky tenčící se množství místní měny.


Soul možná není město, o kterém člověk uvažuje jako o cíly své cesty do Asie, ale klidně bych se sem někdy zase vrátil. Zajímavosti asi nejsou tak pompézní a profláklé, ale v místní aglomeraci jich musí být spousta. Vyjet k demilitarizované zóně je určitě také zážitek. Pár hodin stačilo skutečně jen na letmou ochutnávku. Ale lepší, než jen přestupovat na nějakém americkém letišti, co myslíte?

středa 19. června 2013

Havajská fastfoodová odysea - část 11. - Wendy's

Havajská fastfoodová odysea - část 1. - Úvod
Havajská fastfoodová odysea - část 2. - A&W Restaurants
Havajská fastfoodová odysea - část 3. - Arby's
Havajská fastfoodová odysea - část 4. - Hank's Haute Dogs
Havajská fastfoodová odysea - část 5. - Jack in the Box
Havajská fastfoodová odysea - část. 6 - KFC
Havajská fastfoodová odysea - část 7. - McDonald's
Havajská fastfoodová odysea - část 8. - Taco Bell
Havajská fastfoodová odysea - část 9. - Popeyes
Havajská fastfoodová odysea - část 10. - Teddy's Bigger Burgers
Havajská fastfoodová odysea - část 11. - Wendy's
Havajská fastfoodová odysea - část 12. - Korejský bonus

Wendy's, Wendy's, Wendy's. Třetí největší největší burgerový řetězec na světě (cca 7000 poboček) a přitom v Evropě prakticky neexistující. V Británii to s expanzí zkoušeli ještě minulém tisíciletí hned dvakrát, pokaždé neúspěšně. Jedna jediná pobočka se držela v příletové hale Terminálu 3 na letišti Heathrow, ale i ta v roce 2007 padla. Podle Wikipedie byly nějaké pobočky ještě do doby před deseti lety také v Řecku, Bulharsku, Španělsku, Itálii nebo Polsku, ale ty už jsou také pryč.  Ať už to Wendy's zkoušelo kde chtělo, vždycky po pár letech zase zavřelo krám. A tak je světě div se aktuálně nejbližší pobočka v Moskvě. Wendy's to zkouší znovu, ale tentokrát z východu. Bylo by fajn, kdyby se jim to protentokrát konečně povedlo.


Každopádně, v USA samozřejmě není větší problém na baráček s copatou holčičkou v logu narazit a ochutnat, jaké zhruba dobroty to začal zakladatel Dave Thomas připravovat v roce 1969 v Columbusu, Ohiu. A na Havaji se řetězci daří nejspíše také, protože tam zrovna otevírali minimálně jednu novou pobočku.

Osobně jsem skončil v jedné u dálnice, kde zrovna probíhala obědová "rush hour". Do drive thru vedla fronta kolem celého baráčku a i vevnitř se davy lidí dožadovali typických hranatých plátků masa, kterými se Wendy's odlišuje od konkurence (anebo něčeho jiného z klasické fastfoodové nabídky hovězího, kuřecího - slaného, sladkého).


Po týdnu diety, která již byla víceméně představena v předchozích dílech jsem neměl pražádnou chuť na slazený nápoj, a tak jsem si sestavil menu sám z jednotlivých položek. Jeden Dave's Hot 'n Juicy Double, nejmenší porci hranolek (čistě pro otestování) a malou misku chili, protože to se jen tak v hamburgerových fast foodech nevidí.

K vlajkové lodi z nabídky - klasickému burgeru s hranatými plátky masa, sýrem, salátem, rajčaty, okurkami, cibulí a majonéze s kečupem - se váže zajímavá historka. Využití jména zakladatele společnosti v názvu těchto burgerů neznamená, že jsou stále stejné a skvělé už přes 40 let - naopak! Jde o výsledek dvouletého snažení Wendy's vylepšit své předchozí klasické burgery. Na trh byly Dave's Hot 'n Juicy uvedeny v roce 2011 a hlavní změna spočívá v tom, že maso je o 40% tlustší (ale stále hranaté, stále čerstvé, nikdy nemražené), kyselé okurky jsou vroubkovaně krájené a bulka je otoustovaná na másle. A kvůli těmto změnám musela každá restaurace nainstalovat nové vybavení do kuchyně v hodnotě 10-20 tisíc dolarů. Někteří franchistanti tuto podmínku do stanoveného data nesplnily, a tak je vedení zažalovalo. Výsledek těchto soudních pří neznám, ale vylepšené burgery šly podle plánu do prodeje a za chvíli vyjde najevo, proč to zmiňuji.


Doufám, že je to trochu patrné i z fotky, ale každopádně: Dave's Hot 'n Juicy Double je zatracený fešák. A co je ještě lepší - chutná skvěle! Stejně jako Sirloin Cheeseburger v Jack in the Box ukazuje, jak má vypadat a chutnat správný fast foodový burger toho nejklasištějšího typu. Masa je dost, chutná jako hovězí, je relativně šťavnaté a přitom z něj netečou hektolitry tuku jako v Burger Kingu. Sýr ho krásně doplňuje, klasická americká tavená klasika. Ale co bych do fast foodu asi běžně neřekl je to, že zelenina byla skutečně čerstvá. Na fotce je vidět jen salát a kus cibule, ale věřte mi, že i zbytek oblohy byl fantastický. Takže co na něm bylo špatně? Ta krásná měkoučká fastfoodová bulka byla studená jak psí čumák!


Normálně bych takovou věc třeba i reklamoval (kdy jindy se do Wendy's zase dostanu, že?), ale jak už jsem říkal, byl tam pekelný frmol a navíc - už mi objednávku zvorali na počátku, když mi omylem dali jakýsi kuřecí burger. Takže podruhé se mi k výdeji obleženému hladovými strávníky skutečně nechtělo. Nabízí se několik vysvětlení studené bulky: 1) můj burger byl doděláván nějak narychlo a nikdo ji neotoustoval, 2) nikdo jí neotoustoval, protože majitel pobočky nekoupil specializované toustovače a tutlá to před vedením, anebo 3) asi nejlogičtější vysvětlení, že otoustovaná byla, ale někde dlouho ležela a naprosto vychladla. Vespod se sice ohřála od masa, ale nahoře zůstala studená. Tak jako tak, škoda, škoda, škoda, mohl být dokonalý!

Co se hranolek týče, to je taky jedna z věcí, které Wendy's v posledních letech měnili, a odlišují se od konkurence nejvíc asi tím, že jsou se slupkou a solené mořskou solí. Tedy kdyby je v tom obědovém frmolu nezapomněli osolit. Ach jo. Takže zase se zvednout a dojít si pro kapsle se solí. Ještě že je tam vedle kečupu vůbec mají. Jinak to byly standardní křupavé hranolky, nic zvláštního, ale dobře provedené.

A na závěr chili. Poctivé, masové, fazolové, rajčatové. Nevím, jestli ho čerstvě vaří, ohřívají z plechovek anebo rozmrazují, ale chutnalo vážně dobře a určitě by přišlo vhod hlavně v nějakých chladnějším klimatech. :) V základu je naprosto nepálivé, ale od toho jsou dodatečné pytlíčky s tekutou pálivou omáčkou přesně vyladěnou pro potřeby chili. Jeden pytlík = lehce pálivé, dva pytlíky = tak akorát, tři pytlíky pro skutečné ostré chili pojídače. Obsluha vám vydá, kolik si požádáte. A přihodí také pár pytlíků slaných krekrů.

Navzdory všem těm zmatkům v přípravě a ve výdeji mě ve Wendy's celkově skutečně chutnalo. A nejen proto, že je to zase fast food, který je pro nás Evropany naprosto nedostupný. Přeju jim, ať se jim podaří díky novým produktů zase dostat do hry a trochu zavařit McDonaldu a Burger Kingu, ať ten fastfoodový svět není tak jednotvárný.

P.S. Tímto dílem jsem doprobral veskrze všechny fast foody, které jsem na Havaji navštívil, ale ještě připravím závěrečný bonus, jehož přesná podoba ještě není známa, ale určitě bude plný dalších havajsko-amerických jídelních zajímavostí.

úterý 21. května 2013

Havajská fastfoodová odysea - část 10. - Teddy's Bigger Burgers

Havajská fastfoodová odysea - část 1. - Úvod
Havajská fastfoodová odysea - část 2. - A&W Restaurants
Havajská fastfoodová odysea - část 3. - Arby's
Havajská fastfoodová odysea - část 4. - Hank's Haute Dogs
Havajská fastfoodová odysea - část 5. - Jack in the Box
Havajská fastfoodová odysea - část. 6 - KFC
Havajská fastfoodová odysea - část 7. - McDonald's
Havajská fastfoodová odysea - část 8. - Taco Bell
Havajská fastfoodová odysea - část 9. - Popeyes
Havajská fastfoodová odysea - část 10. - Teddy's Bigger Burgers
Havajská fastfoodová odysea - část 11. - Wendy's
Havajská fastfoodová odysea - část 12. - Korejský bonus

Série článků o havajském americkém ládovacím se dobrodružství sice pomalu spěje do svého konce, ale čistě chronologicky jsme nyní úplně na začátku.  Teddy's Bigger Burgers  byla totiž má úplně první plnohodnotná fastfoodová bašta na Havajských ostrovech v první den příletu. Jde o původem havajský řetězec, který má momentálně asi deset poboček, z nichž většina je na Oahu, ale najde se i osamocený zástupce ve státě Washington na pevnině USA anebo první průkopník zahraniční expanze v Tokiu.


Navštívil jsem pobočku kousek od pláže na jižním konci Waikiki, blízko honolulské zoo. Lokace jen kousek od toho největšího turistického haló se projevila na trochu vyšších cenách, které už v mnohých případech u celých menu překračovaly deset dolarů. Ale první večer, poté, co jsem původně marně hledal na hlavní turistické třídě Popeyes (který už je ale pár let zavřený), mi to bylo více méně jedno. Hlavně už si konečně dát nějaký ten pořádný burger, křupavé hranolky a ochutnat Dr Peppera a root beer z ohromného limonádového postmixu.


Teddy's se snaží být takovým lepším fast foodem, nikoliv z hlediska luxusu ale přístupu k věci. To znamená klasická fast foodová nabídka, ale přeci jen trochu čerstvější, domáctější a přátelštější než unifikované řetězce. Standardní menu je docela rozsáhlé a rozpíná se od hovězích burgerů přes kuřecí až po rybí. K tomu možnost volit z mnoha dodatků od grilované cibulky, přes houby až po arašídové máslo. Aby toho nebylo málo, je zde ještě nabídka speciálních burgerů, kde nesmí chybět burgery s masem teriyaki anebo havajský burger - s čím jiným než ananasem.

Jako klasik jsem ale - hlavně hned na začátku - necítil potřebu nijak experimentovat. Předveďte se, jak umíte základ! Na fotkách můžete vidět střední verzi burgeru, označovanou "Bigger", která obsahuje 200g masa, "super omáčku", salát, rajčata, cibuli a nakládané okurky. Sýr byl nejspíše za příplatek a je to čedar. S hranolky a lavórem na pití.


Už od začátku mě zarazila bulka. Ta měla být podle všech zhlédnutých videí a obrázků na vrchu lehce pomoučená a stylem trošku jiná než průmyslová klasika (původně jsem se domníval, že si je dělají domácí). Bulka, která burger objímala  ale byla právě naprostá klasika skoro ála bulka z Makra . Dospěl jsem k závěru, že jim už asi večer došly zásoby a ptát se na to obsluhy by k ničemu nevedlo.

Navzdory tomu vypadal celý burger na fastfoodové poměry krásně. Ale bohužel, maso bylo šťavnaté jen tak tak a chutí nijak neohromilo. Situaci zachraňoval krásně rozpuštěný sýr a omáčka, ale s cibulí (4 kroužky přímo na sobě!) to Teddyho zaměstnanci trochu přehnali. Celý burger bych shrnul asi tak, že naplnil žaludek, splnil standard, který člověk čeká ve fast foodu, ale tak nějak nedostál představám, které jsem si vytvořil z povětšinou nadšených ohlasů strávníků z různých hodnotících stránek. Asi to skutečně chce přidat flák teriyaki masa anebo nějakou další oblohu a více se vžít do havajské burgerové nálady. Hranolky byly krásné, zlatavé a křupavé, ale safryš něco jim chybělo, asi výraznější bramborová chuť, tuk nebo sůl... Normálně hranolky (z jakéhokoliv podniku) vůbec nepotřebuji do ničeho namáčet, ale tady jsem pultu s kečupem a majonézou musel využít.

Malé překvapení jsem zažil o pár dní později ve Walmartu. Jdu se podívat, jaká je standardní supermarketová nabídka burgerových a hot dogových bulek a co nevidím - ty pomoučené, které jsem čekal u Teddyho! Vyrábí je nějaká místní pekárna očividně běžně a ve velkém. Překvapení ale spočívalo v tom, že jsem v jednom vystaveném balení na bulkách objevil také rostoucí zelenou plíseň. A prošlé nebyly. Ehm...

Celkově tedy lehké zklamání, ale vůbec nad Teddy's Bigger Burgers nechci vynášet soudy, protože to podle jedné návštěvy zkrátka nejde. Jen jsem později trochu upravil plány a na nášup už se během pobytu nevrátil. Podniků k otestování mnoho, příležitostí málo. O tom už jste si mohli ale počíst dost a dost. Takže zatímco dneska máme za sebou můj první havajský burgerový zážitek, příště to bude ten poslední. Jelikož jedeme podle abecedy, nemělo by být těžké odvodit, o jaký podnik s copatou holčičkou v logu se jedná, že?

pátek 10. května 2013

Recenze: Snídaňový Bagel z KFC

Novou a velice zajímavou snídaňovou nabídku, kterou zatím KFC testuje jen na pobočce na Vítězném náměstí v Praze, jsem již popisoval v tomto článku, kde nechybí dojmy z prvních dvou vyzkoušených novinek - ranního Twistera a Fullera. Zatímco první naprosto nadchnul, ten druhý spíše zklamal, a tak jsem byl o to více zvědavý, kam se zařadí třetí velký sendvič z nabídky - Bagel.

Bagel a.m. (69 Kč, s kávou 79 Kč) se skládá ze stejnojmenného druhu kulatého díratého pečiva, obligátní vaječné omelety, jednoho stripsu, slaniny, rajčat a majonézy. Dobrá kombinace surovin, porce slušná, takže co by se mohlo pokazit? Nějakou dobu mi to nechtělo dojít, ale jak jsem se sendvičem prokousával, konečně mě to trklo. Ten zatracený bagel strašně leze do zubů! Sice teplý, od pohledu i nějak otoustovaný a chuťově v pořádku, ale stylem hodně měkká hmota. A ta hmota mi zkrátka lezla do každé mezizubní skulinky, kterou našla. To se mi u jídla úplně běžně nestává... Dalším nedostatkem byla slanina, která byla v tomto případě spíše šunkovitá než dokřupava opečená.


Celkově Bagel nechutná špatně a kuřecí strips (který byl slušně velký) stále v každém případě překonává kuřecí klobásky, ale moje doporučení se nemění - Twister a.m. zůstává nepřekonán. Za stejnou cenu ještě více muziky (o strips a salát víc) a ve vyladěné tortille.

neděle 5. května 2013

Havajská fastfoodová odysea - část 9. - Popeyes

Havajská fastfoodová odysea - část 1. - Úvod
Havajská fastfoodová odysea - část 2. - A&W Restaurants
Havajská fastfoodová odysea - část 3. - Arby's
Havajská fastfoodová odysea - část 4. - Hank's Haute Dogs
Havajská fastfoodová odysea - část 5. - Jack in the Box
Havajská fastfoodová odysea - část. 6 - KFC
Havajská fastfoodová odysea - část 7. - McDonald's
Havajská fastfoodová odysea - část 8. - Taco Bell
Havajská fastfoodová odysea - část 9. - Popeyes
Havajská fastfoodová odysea - část 10. - Teddy's Bigger Burgers
Havajská fastfoodová odysea - část 11. - Wendy's
Havajská fastfoodová odysea - část 12. - Korejský bonus

Když jsem u KFC psal, že se s nadýchanými vláčnými podmáselnými biscuits nevidíme naposled, měl jsem na mysli právě Popeyes - pravděpodobně druhý největší kuřecí fastfoodový řetězec na světě. Více než 1800 poboček, většina v USA, zbytek různě po Asii, od nás nejblíže asi v Istanbulu. Na Havaji zastoupen pouhými dvěma pobočkami na ostrově Oahu, z nichž jedna je v obchoďáku a druhá - ta, do které jsem vlezl - sice venkovní, ale zrovna v rekonstrukci za provozu. Prostředí tedy nic moc a zvenku ani nemělo cenu ten baráček obehnaný lešením fotit - ale samozřejmě jde hlavně o jídlo.


Americký Popeyes je v USA stále ještě zástupcem staré školy smaženého kuřete, tudíž nejrůznější sendviče na menu sice také najdete a po jižansku se zde smaží i krevety, ale nejvýznamější je stále samotné dozlatova osmažené kuře - ať už s kostí nebo ve formě stripsů - a k tomu kompilace příloh. Oproti KFC je zajímavý ten rozdíl, že hotové kuře neodpočívá ve vyhřívané uzavřené vytríně, ale kupí se na otevřených hromadách. V době obědové špičky se opravdu jelo na plné obrátky, takže ty hromady kuřat se příliš dlouho pod lampami neohřály.

Klasicky jsem šel po té největší klasice: 3-piece meal. Tři kousky kuřete, z čehož jedna palička v pálivém provedení a zbylé dva kousky v nepálivém (možno mixovat podle libosti), k tomu automaticky biscuit a jako přílohu jsem zvolil červené fazole s rýží. Standardně by bylo menu i s neomezeným pitím, ale jeho odebráním jsem ušetřil dolar a snad i trochu rizika cukrovky.


Nevyhnutelně se nabízí srovnání s KFC - má Popeyes lepší kuře, nebo ne? Zásadní rozdíl je v tomto: na rozdíl od originálního receptu plukovníka Sanderse je těstíčko na kuřatech v Popeyes vždycky křupavé (jako varianta Hot & Spicy v KFC) a navenek se tedy od sebe pálivá a nepálivá varianta nijak neliší. Co se provedení týče, byly obě varianty skutečně dokonalé. Usmažené do zlatova (na fotce bohužel z mobilu to příliš nevynikne), dokonale křupavé, masa dostatek a nijak mastné. Více mi chutnala varianta pálivá, která k jinak skvělému, ale "obyčejnému", smaženému kuřeti, přidává trochu toho koření a pálivého nakopnutí navíc. Na rozdíl od KFC totiž nepálivá varianta neobsahuje tu kombinaci 11 bylinek, která je zase skvělá tím svým vlastním nepálivým způsobem.

Rozhodně musím pochválit biscuit, která byla čerstvá, teplá, nadýchaná a ne tak sucho-mastná jako ta od dříve probírané konkurence. Pochvalu naopak nedostane druhá příloha - červené fazole s rýží. Zatímco celkově vzato byly chuťově celkem v pohodě, při každém soustu bylo nutno překonat úvodní vůni a chuťový dojem ála fazole z konzervy ve slaném nálevu. Myslel jsem, že má jít spíše o nějaké pečené fazole v omáčce. Příště případně tedy spíše klasiku coleslaw.

Všeho všudy celé jídlo z Popeyes zasytilo, potěšilo a veskrze naplnilo představy o jižanském smaženém fastfoodovém kuřeti z Louisiany. Konkurence je vždycky fajn, nejen u hamburgerů, ale i u kuřete.

Je škoda, že jsem se nakonec nedostal k otestování Church's Chicken, třetího velkého rivala ze stejné kategorie. Obzvláště proto, že tento řetězec před lety vzkazoval, jak chce vstoupit na český trh (pod svou mezinárodní značkou Texas Chicken). Ale podle všeho ještě loni stále aktivně sháněl frančízanta, který by se do toho pustil, takže není všem nadějím konec. Třeba přijde tento řetězec za FastFoodŽurnálem dřív, než se FastFoodŽurnál zase dostane do Ameriky. Nyní se na jeho příchod těším rozhodně víc než kdy dřív (smažené kuře, tentokrát z Texasu, a k tomu medem a máslem potírané biscuits, hm?).

úterý 30. dubna 2013

První dojmy: Snídaně v KFC

To si takhle ospale vylézáte z metra na Dejvické, když v tu najednou u východu nestojí ani "přispějte na týrané pejsky/děti/důchodce/rakovinu" ani místní potulný kytarista, ale paní hlaholící cosi o snídaních v KFC. S lehkými obavami ze špatného sluchu a v předtuše další nabídky jazykové školy si letáček beru a nevěřím vlastním očím. KFC se doopravdy pustilo do snídaní, a to ve velkém stylu! Zatím jen v testovacím provozu na pobočce Vítězné náměstí 1, Praha 6, ale s rozsáhlým menu, které každý den do 10:30 kompletně nahrazuje klasickou nabídku.

Snídaňové sendviče v housce kulaté, podlouhlé, tortile, bagelu... Snídaně samozřejmě znamená, že je všechno vycpané vaječnou omeletou nebo párečky, ale ono to vůbec nevadí, protože trh těmito pochutinami ještě rozhodně přeplněný není. A k tomu všemu neomezená překapávaná káva s neomezeným mlékem. Ale pojďme se podívat na kompletní menu, protože na internetu jej zatím vůbec nenajdete.


 Sendvičů je celá řada: Twister, Fuller, Bagel (69 Kč anebo 79 Kč s kávou), Longer, malý hot dog (29 Kč) anebo všemi oblíbené Qurrito! Přijde mi, že se složením neliší od toho dřívějšího (stripsy, sýr, omáčka), ale stojí jen 39 Kč, takže asi půjde o poloviční verzi - nebo že by v něm bylo vejce? Mám ale dojem, že ne... Pokud nemusíte po ránu pečivo, je v nabídce i velký talíř s dvěma omeletami, klobáskami a smaženými bramborovými rösti za 99 Kč (rösti také samostatně za 19 Kč). Sladké varianty zastupují borůvkové lívance za 49 Kč, kobliha za 15 Kč anebo müsli s jogurtem za nevímkolik. Otestoval jsem celkem dva produkty:


Twister a.m. (pikantní)
Základní Twister je ve své jednoduchosti naprosto dokonalý wrap, takže je otázka, jestli mu vaječná omeleta něco přidá, anebo naopak zdali jej nezkazí. A jsem nadšený, že první možnost je správně. Ranní Twister a.m. (pikantní) obsahuje všechny chutě, jaké má, tedy lehce pálivé kuřecí stripsy, jemnou majonézu a salát s rajčetem, ale k tomu navíc přidává šťavnatou, skutečně vaječně chutnající, omeletu, které je štědrá porce a z jinak běžně nepříliš naplněného Twistera dělá pořádného macka, který v pohodě zasytí i sám o sobě. A ještě ke všemu jsem v něm našel plátek výrazné krásně opečené slaniny, a to nevím, jestli je chyba, anebo záměr, protože v popisku uváděná není. Tak jako tak, za cenu 69 Kč (tedy méně než Twister klasický za 75), jde o asi největší pecku z celé nabídky, aniž jsem jí ještě celou ochutnal, a pokud náhodou vejce nejíte, nejspíš nebude problém si nechat připravit jej i tradičně. Tak jako tak je to cenově výhra.

Důvod, proč uvádím v závorce slovo pikantní, je, že Twister a.m. je dostupný i "jemný" ve verzi se šunkou místo stripsů.


Fuller a.m.
Ranní Fuller a.m. (neplést s tím talířem kaše, stripsů a kukuřice) byl naopak spíše zklamání. Za stejnou cenu jako výše popisovaný Twister totiž přináší o hodně méně muziky. Zingerová houska je naplněna vaječnou omeletou, sýrem a dvěma malými kuřecími klobáskami. A zatímco proti omeletě ani v tomto případě nic nemám a sýr to všechno hezky dotučňuje, samotné klobásky mi příliš nesedly. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli je jejich hrubé mletí známkou kvality, anebo naopak, ale přestože byly měkké a šťavnaté, chutí a výrazným kořením ála norimberské klobásky mi zkrátka nesedly. Oproti Twisterovi jde také o značně menší sendvič.



Rozhodně jsem zvědavý, jak chutná třeba takový Bagel, který by měl být také naplněný kusem kuřete, slaninou a omeletou, anebo jak se KFC popralo s americkými lívanci a jestli "poleva" chutná alespoň trochu jako javorový sirup, ale to zase někdy jindy, na jedno ráno už toho bylo dost.

pondělí 29. dubna 2013

Havajská fastfoodová odysea - část 8. - Taco Bell

Havajská fastfoodová odysea - část 1. - Úvod
Havajská fastfoodová odysea - část 2. - A&W Restaurants
Havajská fastfoodová odysea - část 3. - Arby's
Havajská fastfoodová odysea - část 4. - Hank's Haute Dogs
Havajská fastfoodová odysea - část 5. - Jack in the Box
Havajská fastfoodová odysea - část. 6 - KFC
Havajská fastfoodová odysea - část 7. - McDonald's
Havajská fastfoodová odysea - část 8. - Taco Bell
Havajská fastfoodová odysea - část 9. - Popeyes
Havajská fastfoodová odysea - část 10. - Teddy's Bigger Burgers
Havajská fastfoodová odysea - část 11. - Wendy's
Havajská fastfoodová odysea - část 12. - Korejský bonus

S Taco Bell se pouštím trochu na tenký led. Byl jsem tam všehovšudy jednou a vím, že zrovna tento tex-mex řetězec je jedním z těch, kteří Češi hodně znají z USA. Takže jenom v krátkosti pár postřehů.


Taco Bellů je na Havaji a konkrétně na Oahu docela dost, často ve spojení s Pizza Hut v jednom baráčku. A právě kooperace Taco Bell a Pizza Hut v mnou navštívené pobočce mě překvapila. Menu Pizza Hut tvořila jedna jediná tabule s celkem asi pěti produkty (3x pizza, pizza štangle a ještě něco), zbytek nabídky tvořilo kompletní menu Taco Bell. Možná je to normální, ale čekal jsem vlastně něco tak půl napůl, ne jen pizza doplněk k Mexiku.

Kompletní menu čítající nepřeberné množství druhů tacos, burrit, gordit, salátů, nachos je skutečně ohromující, i když jde většinou jen o jiné kombinace stejných surovin. Snažil jsem se vybrat nějaké klasické menu kombinující více položek a nakonec získal jedno burrito, jedno taco, pití (automaticky mega kelímek) a zvlášť ještě později dokoupil churro.


To, jak jsem byl tím nepřeberným množstvím kombinací skutečně ohromen, způsobilo, že teď nedokážu zpětně říct, jaké že jsem to měl vlastně ono burrito. Nejspíše to bude "7-layer", klasická kombinace fazolí, rýže, sýra, salátu, rajčat, zakysané smetany a guacamole, ale je mi divné, že bych volil nějaké bez masa. Jak vidíte níže, z fotky to už zpětně taky moc neodhadneme. Množství náplně bylo přinejlepším "střídmé". :) Ale nebylo to vůbec špatné, protože kombinaci chutí zmíněných surovin není vůbec nic špatného a teplé tortilly mají v Taco Bellu vymakané. Na druhou stranu, není potřeba jezdit do Ameriky, protože velice podobně chutnající burrito, a navíc v macaté půlkilové verzi, si můžete dát v Praze v Burrito Loco.


U taca jsem si trochu jistější, vypadá to na Crunchy Taco Supreme: kořeněné hovězí, zakysaná smetana, salát, rajčata a čedar. Ačkoliv mi všechny tacos přijdou jako extrémně nepraktické jídlo (rozpadající se křupavá schránka a nemožnost kousnout tak, abych měl v puse od každé náplně trochu), u tohohle jsem nakonec musel uznat, že není špatné. Kukuřičná taco skořápka byla křupavá, ale ne natolik, aby se při skusu zlomila na druhé straně. Hovězí mají chuťově dobře vyladěné, a tak jediný problém je stále to, že buď kousnete do teplého hovězí anebo do studené zeleniny se sýrem. Obojí najednou jde prostě špatně.


Churro bohužel nemám vyfocené, jde o variantu dlouhá zakroucená štangle a bylo vážně dobré. Teplé, křupavé, uvnitř měkké s vyváženým posypem cukru.

Co je zajímavé z hlediska nápojů, je Mtn Dew Baja Blast na postmixu. Příchuť, která se prodává výhradně v Taco Bellu, a která byla údajně stvořená pro ideální párování s nabízeným tex-mex jídlem. V praxi vážně dobrá limonáda s přímočarou výrazněji citrusovou chutí, ale stále ve stylu Mtn Dew.

Přiznám se, že ani celé menu s churrem navíc mě nedokázalo příliš zasytit, protože burrito bylo vážně lehké a nepříliš naplněné - což by ani nevadilo, kdyby byly třeba dvě... a dvě tacos... a churro rovnou v menu... Nicméně naprosto chápu, proč je Taco Bell ve Státech populární, očekávání "fastfoodového tex-mex" splnilo na jedničku.

pondělí 22. dubna 2013

Havajská fastfoodová odysea - část 7. - McDonald's

Havajská fastfoodová odysea - část 1. - Úvod
Havajská fastfoodová odysea - část 2. - A&W Restaurants
Havajská fastfoodová odysea - část 3. - Arby's
Havajská fastfoodová odysea - část 4. - Hank's Haute Dogs
Havajská fastfoodová odysea - část 5. - Jack in the Box
Havajská fastfoodová odysea - část. 6 - KFC
Havajská fastfoodová odysea - část 7. - McDonald's
Havajská fastfoodová odysea - část 8. - Taco Bell
Havajská fastfoodová odysea - část 9. - Popeyes
Havajská fastfoodová odysea - část 10. - Teddy's Bigger Burgers
Havajská fastfoodová odysea - část 11. - Wendy's
Havajská fastfoodová odysea - část 12. - Korejský bonus

Původně jsem o McDonald's ani zvlášť článek psát nechtěl, protože jestli má nějaký fast food skutečně každý z nás takřka za rohem, jsou to právě "zlaté oblouky", takže proč se o tom nějak zvlášť rozepisovat. Důvodem je nakonec prostý fakt, že jsem do McDonald's na Havaji vyloženě plánoval vkročit jen jednou, ale nakonec jsem tam skončil třikrát... ale proč vlastně?


Jelikož můj přílet do ráje připadl zrovna na svátek svatého Patrika, přišlo mi jen vhodné si na něj připít. Čím že? No přeci zeleným jetelovým koktejlem! Shamrock Shake (shamrock = jetel) vytáhne McDonald's v USA vždycky na jaře okolo svátku irského patrona a je to docela zajímavý limitovaný produkt. Reakce na internetu jsou na něj různé, měl by chutnat vlastně mátově, protože jetel do něj samozřejmě necpou, ale někteří tvrdí, že chutná spíše "zeleně", protože přírodní máty asi moc nepotkal. Podle mě je naprosto skvělý. Taková ta umělá máta v něm lehce byla, ale jinak to byl parádní koktejl chuťově nejvíce připomínající asi mcdonaldovskou vanilkovou točenou vanilkovou zmrzlinu s bohatou porcí šlehačky navrchu. Jedinou výtku bych měl, že mi navrch nedali propagovanou třešničku.


Druhá návštěva McDonald's proběhla naprosto spontánně jednoho rána při čekání na otevření Údolí chrámů (pozn.: otevírají už v 8:30 a ne v 9:00, jak píšou na webu - kdybych to věděl, bylo by o návštěvu McD méně ;)). Jedna fajnová věc na McDonaldech v USA je ta, že mají zadarmo wi-fi, takže si takhle brouzdám venku před restaurací mezi nejnovějšími novinkami ze světa a narazím na článek svého oblíbeného jídelního experta Kenjiho ze Serious Eats. V něm popisuje svou vzácnou vášeň pro snídaňové sendviče z McD a přidává jeden zasádní tip. Zatímco anglické muffiny ho mají standardně, verze s biscuit (viz KFC) a McGriddle (takové palačinky) ne. O čem je řeč? O opravdickém vajíčku usmaženém hezky dokulata! V těch dvou dalších verzích pečiva je totiž standardem prefabrikovaná vaječná placka.

Celý vtip spočívá v tom, že na požádání dostanete zdarma místo té placky to vejce pravé, v hantýrce mcdonaldí pokladny je to "roung egg". Takže proč že jsem do toho Mekáče vlastně vkročil? Ano, protože se mi okamžitě na "Bacon, Egg & Cheese Biscuit with a round egg, please" začaly sbíhat sliny. Abych ale nezdržoval, za tu cenu asi 3,5 dolaru (fast foody, jako všechno jídlo, jsou na Havaji obecně dražší než na pevnině) mi to nepřišlo nijak úžasné. Vajíčko sice fajn, ale slanina ani sýr mu moc nesekundovaly a hlavně samotná biscuit nic moc. Takže se příště klidně spokojím s anglickými muffiny, co jsou v nabídce i u nás.


Havajský McDonald's má ale ještě jednu zvláštnost. Speciální místní snídaňové menu. To obsahuje na plastovém talířku kopu rýže, hromádku míchaných vajíček a - teď se připravte - opečené plátky Spamu a/nebo něčeho, čemu říkají "portuguese sausage". Vypadá to asi takhle (na talíři konkrétně takto):

 

Spam (lančmít v konzervě), který se na Havaji baštil ve velkém za 2. světové války místo čerstvého masa, je zde i po více než padesáti letech stále populární. Dalším extrémem tohoto fenoménu je výmysl japonských přistěhovalců - Spam musubi, plátek Spamu na kvádru rýže a to celé obalené v řase nori - najdete v každé správné večerce.

No a poslední, co jsem ochutnal, byl Haupia pie (foto), mcdonaldovská variace klasického havajského dezertu Haupia v podobě klasické taštičky, jak ji známe, ale se sladkou kokosovou - haupia - náplní. Na to, že kokos nemám moc rád, to nebylo vůbec zlé. Asi proto, že je to strašná slaďárna. A jako záchrana poté, co jsem večer smutně koukal na již zavřené dveře Cinnabonu, skutečně bodla.